Hororová podívka: Plujda (část první)

Stál jsem v místnosti se zažloutlou oprýskanou omítkou. Těžko by někdo tuhle špeluňku odhadnul jako typické místo schůzek vymítačského řádu – jenže právě proto bylo tohle místo ideální. Nebylo kam se posadit, tak jsem jen stál, muž a žena siluetami připomínající Laurela a Hardyho přede mnou.

Spocený masivní Rus jménem Georg si pomalu přejel mou postavu pohledem. Vzhledem k jeho čakrám by toto normální člověk cítil asi jako přejetí lehčím parním válcem.

Sekretářka po jeho boku vypadala jako kráska z Krásky a zvířete. Tenhle kontrast ještě doplňovala milým úsměvem, který vedle Georgových zarudlých očí pod masivním svraštělým obočím působil téměř komicky. V hromovém hlasu jsem zaslechl špetku dobré nálady:

“Grátuluji ti, Igor. Jsi jediný čésky vymítač, který se dostál na úroveň aspiránta.”

Na chvíli se odmlčel…

“To ale neznámena, še s tébou budeme jednat v rukávičkach! Čeká tě záveréčna zkúška…”

Sekretářka Alice otylého Georga chvatně doplnila zpěvavým hláskem: “…a pak si samozřejmě můžete zažádat o živnostenský list pro své nové povolání.”

Georg se prudce otočil a probodl Alici pohledem. Mračil se, jako by jí chtěl vyčíst, že nemá vyrušovat. Zjevně byl podrážděný letem z Ruska a vzhledem k mému resumé ve mně čekal někoho … většího.

A já to všechno pochopitelně cítil.

A aby ne – jsem přece aspirant.

Georg tentokrát probodával pohledem mne. Trvalo to chvíli, která pro mne byla malou věčností. Pak pokynul sekretářce, otočil se a bezeslova odešel z místnosti.

Alice spustila:

“Mám pro vás dobrou zprávu. Nebude třeba, aby jste příliš cestoval. Přímo zde na Moravě je k dispozici jedno speciální místo s dostatečně masivním tělesem zla. V okruhu tří set kilometrů skutečný unikát.”

Fascinovalo mne, že se stále tak mile usmívala. Nastalo mlčení a tak jsem odvětil lakonicky:

“Instrukce?”

Alice lehce přikývla. Reagoval jsem správně – bylo mi jasné, že zkouška už začala.

A já blbec jsem si doma ani nezameditoval.

Alice se posadila a položila před sebe složku. Tak jsem se posadil také.

“To místo se jmenuje Plujda.

Malá železobetonová stavba uprostřed lesa připomínající nadzemní bunkr. Pravděpodobně jedna místnost. Výměra asi jedenáct metrů čtverečných.

Postavena někdy mezi léty 1911 a 1917. Účel neznámý. Mohlo jít právě tak o účelovou stavbu například pro skladování sena do krmelců, jako o obřadní místnost satanistů. Toto nevíme.

První zmínky o této stavbě hovoří o jevu mrtvých drobných zvířat nalezených uvnitř místnosti, zejména veverek. Zvířata měla vypouklé oči, důvod smrti neznámý.

Další zmínka je o partyzánech, kteří umrzli jedné prosincové noci v blízkosti stavby, ačkoliv se mohli schovat v jejím nitru před mrazivým větrem. Stopy vedly dovnitř stavby a poté ven. Nikdo neví, proč partyzáni místo opustili a vydali se do mrazu.

 Poslední zmínky hovoří o třech pověrčivých rodinách, které chodili k místnosti lát. Nikdo z asi dvaceti členů rodin do místnosti nevstoupil, avšak vždy když měli zlost nebo se hněvali, stáli na prahu, opírali se o rám vchodu a křičeli a nadávali dovnitř malé místnůstky. Často také plivali na zem. Ulevovali si tak od hněvu vůči ostatním. Byl to jakýsi místní zvyk – prý tak nechají všechen ten hnus uvnitř stavení.

Tedy – odtud také název Plujda – kvůli tomu plivání.”

Trochu mě zamrazilo, dovolil jsem si promluvit:

“Nechávali ty hnusy uvnitř a dařilo se jim to – dokonce je krásně koncentrovali dvacet let, nebo i víc – super…”

Alice opět krátce přikývla a pokračovala:

“Podobné přitahuje podobné – a tady byla překonána hranice, kdy už se to tam udržuje samo. Oni byli tak vytrvalí, že asi stvořili vlastního démonka … takříkajíc ze zkumavky.”

“Svinský démonek uplácaný z tolika nesourodých a zároveň nenávistných lidských myšlenek… slyšel jsem o nich. Jsou strašní, nepřirození!”

“Ano, pane Igore. Ovšem vzhledem k vašemu požadavku nechat se vysvětit z aspiranta rovnou na vymítače…”

“…já vím, slečno Alice,” skočil jsem jí do řeči, “…vím, že je to adekvátní zkouška.”

“Ráda bych vám řekla o místu víc, ale více ve spisu nemám. Sama jsem se tam jako senzibil podívat nemohla. Kdyby se jednalo o přírodní úkaz, byl by rozptýlený a já mohla meditovat na kraji lesa. Vše bych procítila a získala dost informací. Nemusela bych chodit příliš blízko, což by mi pochopitelně způsobilo psychózu.

Jenže tento jev je umělý. Je koncentrovaný a dokonce i já se mohu stavení přiblížit na méně než deset metrů. Jenže pak… pak by mne to zasáhlo naplno. A myslím že pak už bych tu s vámi neseděla.”

“Chápu,” odpověděl jsem.

Alice se hluboce nadechla a vydechla:

“Vaším úkolem je to místo řádně vyčistit. Postup byste měl znát. Prosím buďte opatrný. Chápu, že jste  zkušený aspirant, avšak nyní nejde o žádné poltergeisty či gnómíky. Tentokrát je to opravdu – hnus.”

“Oukej.”

Alice mi podala mapku a trochu nečekaně mě chytla za ramena, podívala se na mne zpříma a usmála se. Nejspíš by mne byla objala, kdybychom se znali déle.

“Počkám tu na vás.”

Vstal jsem a podíval se na hodinky. Devět večer. Je léto a venku slábnul nad horizontem oranžový kotouč.

Vyšel jsem z paneláku a zamířil k zastávce MHD.

Na zastávce jsem vytáhl z kapsy pláště cigaretu. Pak jsem se zamyslel, cigaretu  zlomil a odhodil do kanálu.

“Kreténe!” promluvil jsem sám k sobě, “nemeditoval jsi a ještě si chceš zakouřit? Takhle si tě ta sračka vychutná – donutí tě vyškrábat si oči, stejně jako dopadl Karel Mýval. Pamatuj na Karla.”

Přijel autobus, naštěstí téměř prázdný. Mohl jsem chvíli meditovat.

This entry was posted on Monday, June 18th, 2012 at 01:39 and is filed under Čajovna. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

Leave a Reply