Hororová podívka: Plujda (část druhá)

“Příští zastávka – Kopce – zastávka je na znamení,” ozval se z autobusového reproduktoru ženský hlas.

To byla moje zastávka.

Vystoupil jsem jako jediný cestující a rozhlédl se. Tahle zastávka nejspíš sloužila chatařům, stála osaměle na silnici spojující dvě městské části, jinak rozdělené polem a lesem.

A v tom lese na mě čekala Plujda.

Co se týká výbavy, tak podle pravidel zkoušky musela být moje výbava dosti omezená.

Přesněji řečeno: Nesměl jsem mít s sebou vůbec nic.

Zamířil jsem rovnou k lesu a přemýšlel o předchozích zkouškách na aspiranta. Nejtěžší částí zkoušky tehdy bylo zbavení se všech osobních tajemství.

Myslím, že jsem se možná nezbavil úplně všech… ale snad to jedno nebo dvě, co mám hluboko v sobě, ta svině neobjeví.

Doufám.

Nedávno pršelo a kanady se mi trochu bořily do zvlhlé hlíny, jak jsem šel polem.

Na kraji lesa jsem našel vymítačskou značku na jednom ze smrků.

Již zde se ozval první ze smyslů – čich. Ucítil jsem zápach – a to skutečně odporný. Na středisku nám kdysi dávali čichat ledaco – museli jsme si vyzkoušet všechny možné smrady od čpavku až po vytříbené chuťkovky pro silné žaludky, jakými byl například etylmerkaptan. Takže jen tak by nás něco překvapit nemělo.

Tohle byl však subtilní zápach. Pokud jsem se nadechl nosem více, cítil jsem klasický pach lesa. Ale při jemném, téměř nepatrném nádechu zde byl zápach, běžnému čichu nepřístupný.

Tenhle ale stál za to. Zlatý etylmerkaptan

Pustupoval jsem do lesa a obklopily mne stíny jehličnanů. Teď jen stále za nosem, než narazím na mýtinku.

Kupodivu jsem necítil velký strach. Připomínal jsem si výcvik a snažil jsem se, jako vždy, udělat si z celé akce pouhou rutinní záležitost.

Pípnuly mi digitální hodinky. Mám příliš rychlý tep, proto pípnuly. Takže přece jen mám trochu strach – do hajzlu. Hodinky jsem si raději sňal a odhodil. Kdyby mne s nimi Georg nebo Alice viděli, mohli by je považovat za pomůcku a zkoušku bych nesložil. Snad je pak ještě najdu.

Jestli bude nějaké pak.

Ze zamyšlení mne vytrhnul pohled na oblast s prořídlými stromy přede mnou – to bude ta slavná mýtinka. Uprostřed jsem již spratřoval cosi malého a šedého.

Zastavil jsem se a chvíli meditoval – moc to nepomáhalo, neboť když jsem zpomalil svůj dech, cítil jsem zase ten odporný puch.

Byl to zápach smrti. Vybavilo se mi v mysli pár obrazů, které mi nepatřily. Nebyly moje – musely pocházet z Plujdy.

Zasáhlo mne to nečekaně. Vybavil se mi obraz hladovějícího koně zamčeného několikátý den v jakémsi malém rezavém hangáru. Zápach trusu a moči. Vyděšené zvíře. Jako bych jím byl…

…takže první kenšó. Bylo mi to jasné – přichází to vždy – taková malá ukázka toho, co  přijde – varovný výstřel.

Kenšó jsem nemohl ignorovat, bylo v podstatě dobré a bylo třeba je prožít až do konce – pak se teprve vrátím do reality.

Takže jsem hladový, vystrašený kůň. Mám kolem krku smyčku z drátu. Sotva jsem si to uvědomil, v koutku oka jsem uviděl kus drátu, jak se zalesknul na zemi a pak se náhle napnul.

Smyčka se bleskově utáhla a vědomí mi zaplavila řezavá bolest. Svalil jsem se na pokálenou podlahu a sotva jsem začal přicházet k vědomí, vrata hangáru se začala rozevírat a smyčka mnou škubala směrem ke dveřím.

Dva obrovští chlapi v montérkách s noži se smáli a sotva se můj zrak trochu  přizpůsobil ostrému dennímu světlu, uviděl jsem zalesknutí nože blízko mého oka.

Další strašná bolest.

Tak už vím, jaké to je, když vám vypichují oči.

Koňskou hlavu mi polévala horká krev. Slyšel jsem smích a huhlání, kterému nebylo rozumět.

Kenšó trvalo několik minut. Takhle dlouhé jsem ještě nezažil a myslím, že skončilo současně s mou koňskou smrtí.

Nechci si pamatovat, co mi všechno dělali, než jsem vypustil duši – bylo to opravdu děsivé a já tu bolest skutečně cítil. Bolelo mě u levého oka. Ruce se mi třásly. Snažil jsem se rozpoznávat stromy, zorientovat se. Přede mnou je mýtinka – na ní Plujda.

Myslím, že už jsem zpět.

Jsem dobrej, ani jsem se nepovalil na zem, jako nějaký aspirant druhé kategorie.

Jsem fakt pašák.

Otřel jsem si obličej a pod levým okem utřel trochu krve. Nevěřil jsem tomu, ale jistě by mi ji v laboratoři označili za koňskou.

Takže projekce do hmotného světa. Fasnicující.

Počítal jsem s tím, že pravý vymítač je nucen projít si hnusem takového kalibru, ale asi jsem si to ještě pořád nepřipouštěl.

Dva dechové cviky proti strachu zabraly.

Myslím, že už nemá smysl postávat na místě. Vyrazil jsem směrem k Plujdě. Pomalým, ale jistým krokem.

Můj průvodce – zápach – se pomalu přeměnil chuť a pět metrů před železobetonovou komůrkou jsem se náhle pozvracel.

A pak ještě jednou.

Nejhorší na tomhle smradu bylo, že se nedal nijak zahnat – a teď – když měl chuť, jako bych v puse žmoulal ponožky naší staré tlusté základoškolské kuchařky, která je nosila celou šichtu, odporně propocené a oplácané letitou špínou jejích nikdy nemytých pantoflí.

Další šavle.

Tak a už snad nemám co zvracet. Zvratky mi ústa milosrdně zaplavily něžnější příchutí, než byla ta Plujdí. Přece jen, skutečná chuť vždycky přebije tu subtilní.

Přemýšlel jsem, jestli se Mentos bere jako vymítačská pomůcka, ale stejně jsem u sebe žádné neměl.

Otřel jsem si ústa kapesníkem a řekl si, že přejdu ke druhé fázi.

Aklimatizace.

Chvíli jsem poseděl před vchodem do Plujdy a kupodivu se nic významného nedělo. Měl jsem pocit, jako by ta věc chtěla, abych se cítil dobře a vešel – a pak by se do mne pustila plnou silou.

Zatím ještě nevejdu.

Meditoval jsem tři hodiny, takže slunce již zapadlo a kůži chladil noční vánek.

Pracovat v noci je stejné jako ve dne. Nemyslete si, že v noci jsou zlé síly nějak mocnější – to je jen mýtus. Je to docela stejné jako ve dne s tím rozdílem, že máte ostřejší smysly pro subtilní jevy. Ve dne jste příliš vázáni slunečním svitem…

Fajn – jsem připraven se trochu zarovnat s mimočasovou linií. Pokusím se udělat to co dělali vesničané, o nichž mluvila Alice.

Stanul jsem čelem ke vchodu do Plujdy a ruce pomalu zvedal podél trámu. Takhle nějak to asi dělali i oni.

“Páni,” řekl jsem si. Na trámu byly znatelné stopy v místě, kam jsem si hodlal položit ruce.

Kolik lidí se zde přede mnou opíralo? Kolik  jich tu klelo?

Pomalu jsem položil ruce na trám.

Čekal jsem, že něco ucítím ve svém emočním těle, ale nechalo mě to se opřít.

A pak jsem udělal hloupou chybu.

Na malou chviličku jsem cítil pýchu. Skutečně jsem si pomyslel, že tenhle úkol hravě zvládnu – doteď to přece šlo tak lehce…

A přitom ono to celou dobu jen vyčkávalo, až se zachvěju troškou pýchy.

Já hlupák.

Když jsem se nadechoval abych něco dovnitř zašeptal – dobrotivý bože – já to uviděl!

Přímo přede mnou v té tmě, hnědooranžová temně svítící brambora a koukala na mě. Jakoby se usmála.

Okamžitě mne obalila temnota a brambora se mi skokově přiblížila před obličej. Nemělo to oči, ale vypadalo to jako roztažená dlaň, jako tělo obřího japonského pavoučího kraba, který na vás právě dopadá ze stropu.

Myslím, že jsem ze sebe vydal jen cosi jako: “Á-ah!”.

Trošičku se mne to dotklo, ale díkybohu jsem ve skutečnosti stál před dveřmi, ne uvnitř. Měl jsem slabost v rukou a polévala mne vlna strachu, děsu a bezmoci.

Přesto jsem se zapřel vší silou a odrazil se od trámu. Vrávoral jsem několik kroků na zad od staveníčka a pak padnul na zadek do trávy.

Hlava mne bolela jako střep.

Zrychleně jsem dýchal a tušil, co teď přijde.

Když do vás nějaký démonek pustí hodně, hodně strachu – není to tak hrozné – trochu se leknete. Podobně jako se jen trochu leknete, když vám někdo mečem utne ruku. Jen fascinovaně koukáte na pahýl a jak stříká krev…

Bolest přijde až potom.

A u mne na sebe nedala dlouho čekat.

Tisíc žiletek se mi zarylo v rychlém sledu jedna po druhé co nejcitlivějších částí těla. Byl jsem rozporcován za živa, cítil rezavé ostří odírající se mi o maso a náhle stovky malých prstů šťárajících se mi v hlubokých ranách.

Cítil jsem zimu, nemohl jsem dýchat, jednu vlna bolesti  střídala další, ještě razantnější.

Chtěl jsem řvát ale jen jsem chroptěl, krk plný krve a v břiše bolestivý tlak. Ležel jsem schoulený na trávě v zárodečné pozici, rozřezanýma rukama si chráníce citlivé orgány, jež sebou smýkali v b řišní dutině, trhaly se na kusy a jako kašovitá hmota vytékaly z ran.

Cosi mi tlačilo oči do hlavy a já cítil puknutí očních bulv, pak obrovské mastné těleso, které mi vjelo do úst a zamířilo k plicím.

Dech nebyl možný – to těleso mi pálilo plíce, viděl jsem je jak schnou a černají od okrajů jako hořící papír.

A pak mi puklo i srdce.

Z iluzí jsem se probral možná po minutě, možná po dlouhých hodinách. Čas tam neměl smysl.

Obličej jsem měl pokrytý studeným potem, celé tělo se mi třáslo a svaly jsem měl v křečích. Dýchal jsem přerývaně.

“Lidičky zlatí – kdybyste jen věděli…” sténal jsem a myslel na všechnu tu zlost, kterou tu zanechali.

Pomalu jsem se začal sbírat ze země.

Všechno zlé je k něčemu dobré – démonek se mne jen dotknul a musel mi tedy předat trochu své zloby – nebylo to mnoho, snad jedna tisícina jeho potenciálu, ale aspoň jsem ho tak maličko oslabil.

Zatím jsem se moc nepředvedl, ani jako aspirant, ani jako vymítač.

“Jsem pyšný,” zapsal jsem si za uši.

Tak aspoň o sobě něco vím. Tohle je na práci se zlem jediná výhoda – poznáte se. Oni se zaháknou i o tu nejmenší charakterovou vadu, nejmenší zlobu, cokoliv… a tím háčkem z vás kus utrhnou a pak už se do vás pustí jako hejno pyraní a začnou samozřejmě v tom roztrženém místě… dokud vás nerozcupují.

Pokud tohle přežiju, musím rozpustit poslední zbytky své pýchy. Myslím že za to utrpení, kterým jsem před chvílí prošel, to stálo.

This entry was posted on Monday, October 15th, 2012 at 02:50 and is filed under Čajovna. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

Leave a Reply