Podnikatelská frustrace

Tento měsíc neprodala ani jedna licence ani jednoho mého produktu.

Opravdu mě to štve – stojí to takové extrémní množství práce, dá se říct že nemám skoro žádný život kvůli práci a tak za to chci aspoň ty peníze… abych si mohl cestovat, pořídit si různé věci, hezky se oblíct, zajít si do restaurace a podobně.

Jenže když nejsou ani ty peníze, tak proč potom takhle makat? Není lépe vzdát se hmotných věcí a odjet někam do ášramu? Nebo sázet stromy v Africe?

Jasně, podnikám v tom, co mě baví. Tedy alespoň teoreticky by mě to mělo bavit… ale není to pravda. Baví mě vymýšlet algoritmy, implementovat zajímavé funkce a vylepšovat existující produkty, které se prodávají. Rád zkoumám různé věci a píšu o tom. Jenže v podnikání je tolik režije, že nakonec dělám jen ty režijní věci a na samotné programování mi nezbyde čas.

Řeším jen chyby, u počítače musím trávit celé dny (a noci) a pro ostatní jsem ještě považovaný na “pouhého” ajťáka/nerda, což mi vůbec nelichotí. Kdybych byl totiž ajťak, tak sedím v nějaké nadnárodní korporaci a beru šedesát tisíc měsíčně. Já místo toho pracuju s desetkrát větším nasazením a nemám nic.

Mojí motivací je svoboda v práci a dělat, co mě baví – a když se nenaplňuje ani jedno, tak aspoň peníze. Práce mi svobodu bere, protože je tak náročná a má takové požadavky, že nemám v hlavě místo pro jiné aktivity. Svobodu nemám taky proto, že nemám stálý příjem. Jeden měsíc nic nevydělám, ale stát po mně stejně chce zaplatit – kde na to mám vzít se neptá. Stát má stálý příjem. Takhle se to dělá :-/

 

Jsem z toho opravdu frustrovaný. Člověk se neskutečně dře, dává do toho úplně všechno (technické znalosti, veškerý svůj čas a talent, vše co se naučil) a nic z toho vlastně nemá. Jen podlomené zdraví, kruhy pod očima a kulatá záda. A okolí navíc práci neocení.

Loni jsem slavil úspěch, že už nedlužím žádné peníze. A teď už zase musím dlužit, protože nemám ze své práce žádný příjem.

Vadí mi to, vadí mi jaký je systém a že člověk musí obětovat i zdraví a skoro se upracovat k smrti, jen aby ukázal světu jakýsi produkt a měl malinkou šanci že možná uspěje. Musí se pak ještě snažit, aby jim to podstrčil skoro až pod nos na zlatém tácu, a stejně se většinou jen zašklebí a jdou dál.

Informací přibývá, produktů a firem taky a lidi už nemají čas věnovat pozornost kde čemu. Všichni podnikatelé nemůžou být výjimeční a na výsluní. Jen těch pár vyvolených co se prodere dopředu – ostatní ať si zbankrotují.

 

Pořád mi něco říká, že takhle by to nemělo fungovat, že něco je špatně.

Když se bavím s lidmi přímo, tak vše jako zázrakem funguje. Doporučím jim nějakou akci a jdou tam se mnou. Věnujeme pozornost společným věcem a je to fajn. Pomalu uvažuju jestli prostě nepracovat v nějaké malé komunitě, kde je ta práce vidět a ostatní to ocení. Třeba kadeřník si vytvoří klientelu a má stálý příjem – nebo majitel restaurace. Ne tak vývojář, který do svého produktu vrazil léta a léta práce :-(

Možná bych se měl spíš snažit o svět, kde může uspět i normální zdravý člověk, co není workholik a nemá štěstí. Nikoli se přidávat do té šílené vřavy a snažit se řvát silněji než ostatní…

This entry was posted on Friday, February 22nd, 2013 at 00:12 and is filed under Blog. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

Leave a Reply