Boundaries – Osobní hranice

Při brouzdání mým oblíbeným e-shopem BookDepository.com jsem našel dobrou knihu na téma osobních hranic s názvem “Boundaries: When to Say Yes, How to Say No, to Take Control of Your Life“:

9780310247456

Na tomto totiž potřebuji v životě hodně pracovat. Knížka je plná praktické moudrosti a když se mi dostala do rukou, trochu jsem se zarazil při zjištění, že nejde o literaturu psychologickou, ale křesťanskou. Nakonec jsem byl příjemně překvapený, protože knížka je psaná opravdu srozumitelně a prakticky, ačkoli veškeré citáty směřují na Bibli, jak to u tohoto typu literatury bývá. Některé zde uvedu.

Co jsou vlastně osobní hranice?

Každý známe hranice ve vnějším světě: ploty, pruhy s nápisem “diskrétní zóna”, cedule “soukromý pozemek!” a tak dále. Tyto hranice respektujeme nebo alespoň víme, co nám hrozí, jestliže je překročíme.

Každý člověk má stejnětak své vlastní hranice, které jsou plotům a cedulím velmi podobné. Smyslem hranic je totiž:

  • jasně určit, kdo jsem, co chci, co je má zodpovědnost
  • jasně určit, za co naopak odpovědný nejsem
  • udržovat dobré věci uvnitř a špatné vně
  • stanovit důsledky při překročení hranice

Tyto principy jsou zřejmé na fyzické úrovni a v osobní rovině takovou hranici tvoří naše kůže. Jasně určuje, kde začíná naše tělo, udržuje dobré věci uvnitř (vodu, živiny), naopak zabraňuje bakteriím a nečistotám dostat se do těla.

Správné hranice jsou flexibilní a částečně prostupné; i naše kůže umí vstřebávat živiny a vylučovat odpadní látky.

Právě tak jako kůže jsou důležité:

  • fyzické hranice – určují, kdo se nás smí nebo nesmí dotýkat a za jakých podmínek
  • mentální hranice – dávají nám svobodu mít vlastní myšlenky a názory
  • citové hranice – umožňují nám vyrovnávat se s vlastními city a oprostit se od ubližování nebo manipulace ostatními
  • duchovní hranice – umožňují odlišení vyšší vůle od naší vlastní

V životě se setkáváme se spoustou příkladů subtilnějších hranic:

Slova – a zejména slovo NE, které jasně nastavuje limity. Kolik lidí má problém s odmítnutím? Viděli jste film Šmejdi? Lidé často vědí, že na ně obchodník tlačí, vědí že si výrobek nemohou dovolit, ale… přesto koupí. Manipulativní obchodník využije slabých hranic člověka, který neumí rázně odmítnout, využije jeho pocitů strachu, viny a nejistoty.

Pravda – říkat pravdu může druhého bolet a tak má člověk tendenci neříkal jasně, co si myslí, přestože je to jeho odpovědnost (k sobě i k ostatním) v rámci jeho hranic. Tohle bývá těžké, ale jak řekl hezky tantrický učitel John Hawken na jednom kurzu: “Pravdou můžete zranit pouze iluze toho druhého.

Vzdálenost – dovolit si vzdálit se od druhého, pokud se k nám chová hrubě. Udržovat si patřičnou vzdálenost, nenechat druhého dotýkat se nás, pokud je nám to nepříjemné. Totéž platí pro citovou vzdálenost – jestliže nás někdo využívá, máme právo se vzdálit, chránit si city, nenechat si ublížit.

Důsledky – žádné hranice by nebyly hranicemi, kdyby s sebou nenesly důsledky. Toto je velmi důležité. K čemu je cedule s nápisem “Chráněné území – neodhazovat odpadky!” pokud by za odhozenou plechovku nebyla žádná pokuta? Šlo by jen o prázdný výrok. Když dítě neumyje po jídle nádobí, nebude koukat na televizi. Když manžel křičí, manželka se vzdálí dokud se neuklidní a nebude s ní jednat v klidu. A tak dále a tak dále…

Osobní zkušenost: Nedávno jsem viděl malého kluka co na ulici neuvěřitelným způsobem obtěžoval svého dědečka, aby dostal padesátikorunu na časopis. Trvalo to asi pět minut, dědeček na něj křičel, třímal peníze a odháněl dítě jak otravnou mouchu. Křičel na babičku: “Vidíš co dělá ten spratek?!” … A jak myslíte, že scéna skončila? Dědeček se vzdal a dal peníze klukovi. Dítě se naučilo, že když bude dost dlouho otravovat, dosáhne svého. Za své chování neneslo žádné důsledky.

Postoje a víra – máme právo na vlastní názory a postoje. Lidé si toto pletou s ignorancí nebo sobeckostí. Když jsem například masojídek a nějaký vegetarián mne nařkne, že jsem vrah zvířátek, mohu si ho vyslechnout, ale vinu cítit nemusím. Ignorace by byla jej vůbec nevyslechnout, nezamyslet se. Člověk s hranicemi řekne: “Díky za názor, nechám si to projít hlavou.”

Chování – máme právo si vybírat chování, nemusíme se přizpůsobovat ostatním, nechceme-li. Příklad z metody RUŠ Karla Nejedlého: “Evě vadí, že Adam mlaská u jídla. Čí je to problém? Samozřejmě Evy – jí to vadí. Ona si to musí vyřešit.

Hodnoty – můžeme si zvolit vlastní žebříček hodnot a podle něj se řídit. Jiní mohou obhajovat jiné hodnoty, ale to neznamená, že je musíme automaticky přijímat nebo zvažovat. Je to naše věc, důsledky si totiž neseme zase my sami.

Limity – “Miláčku, já večeřím nejpozději v sedm večer – pokud přijdeš z práce později, ohřeješ si večeři sám.” V téhle větě není žádná zášť, je to prostě nastavení mantinelu. Nejde o manipulaci – zkrátka člověk dá jasně najevo svůj limit a druhý má svobodu jej respektovat nebo nerespektovat se všemi z toho plynoucími důsledky.

Vlohy – Naše vlohy (talenty) jsou uvnitř našich hranic a proto za jejich rozvoj neseme odpovědnost.

Myšlenky – Naše vlastní myšlenky nás mohou odvádět od práce. Jsou to ale naše myšlenky, tedy uvnitř našich hranic a neseme za ně odpovědnost. Je na nás, abychom si myšlení buď pročistili, nebo byli smýkáni vlastními myšlenkami.

Touhy – Naše touhy jsou uvnitř našich hranic. Je na nás, abychom si ujasnili, co doopravdy potřebujeme k jejich naplnění. Člověk promiskuitní a závislý na sexu může ve skutečnosti toužit po lásce a blízkosti, je na něm, aby toto zjistil a pracoval na naplnění své skutečné touhy.

Láska – Schopnost přijmání a dávání lásky je největší dar. Trénujeme schopnost důvěry, ale často je nám ublíženo a tak se uzavřeme. Je na nás, abychom obnovili důvěru k ostatním lidem a světu.

Problémy v hranicích

Pokud jsou osobní hranice nezdravé, poznáme to snadno, protože se to projeví na vztazích. O hranicích se dá vlastně mluvit jen v rámci vztahů, protože jen tam se projevují. Přesto tyto problémy musí řešit každý sám uvnitř sebe. V knize byly odlišeny čtyři typy lidí s hraničními problémy:

Konformisté: Říkají “ano” špatnému – Tento problém vzniká v děstství, když dítě musí poslouchat “bez odmlouvání” nebo jsou jinak potlačovány jeho projevy. V knize byl uvedem příklad muže, který byl tyranizován staršími sestrami a kdykoli se jim fyzicky bránil, rodiče jej uzemnili slovy: “Kluk nesmí nikdy udeřit holku!” – V dospělosti tento muž nedokázal říct “ne” své manipulativní manželce. Ve výchově nejde o to s dítětem ve všem souhlasit, ale dovolit mu vyjádřit nesouhlas. Dítě musí vědět, že má právo se vyjádřit a je vyslechnuto, byť konečný verdikt má rodič. Konformisté se přizpůsobují okolí, nejsou sami sebou kvůli mnoha strachům přineseným z dětství (strach z trestu, zostuzení, označení za sobce…). Jejich hranice jsou otevřené manipulaci.

Vyhýbaví: Říkají “ne” dobrému – Když například na dítě byly kladeny příliš vysoké nároky, naučilo se klást potřeby ostatních před své vlastní. V dospělosti neříká, co chce, potlačuje své potřeby, pomoc odmítá. Když už nabídku přijme, má pocit viny. Vyhíbaví lidé mají hranice neprostupné, nepustí dobré dovnitř. Existují konformní vyhýbaví lidé, kteří mají hranice dokonce “obrácené” – tedy jsou otevření požadavkům ostatních, ale uzavření svým vlastním.

Manipulátoři: Nerespektují hranice jiných – Zkrátka lidé, kteří jakoby neslyšeli naše “ne”. Můžou být více či méně agresivní. Jejich problém s hranicemi vznikl, když se naučili dostávat co chtějí. V dětství se naučili, že když si dupnou, tak rodiče se podvolí. Naučili se brát ostatní lidi jako nástroje k uspokojování jejich vlastních potřeb.

Neresponzivní: Neslyší potřeby ostatních – Místo vyslyšení řeknou třeba jen: “Život je tvrdý, smiř se s tím…” Tito lidé mívají nenaplněné potřeby a buďto tyto nedostatky projektují na ostatní, nebo se tak zaobírají svými vlastními nenaplněnými potřebami, že nemají na ostatní prostě čas.

Vývoj hranic

Celá kapitola se zabývá tím, jak se hranice u člověka vyvíjí.

Základ budování hranic: silná vazba – V nejmladším věku má dítě silnou vazbu na matku. Žije natolik v přítomnosti, že když máma jen odejde z pokoje, nedokáže si domyslet, že se za chvíli zase vrátí. Cítí se opuštěné a ihned křičí. V dobách našich prapra…prababiček se děti ještě vázaly do těsného plátna – dnes se to již nepraktikuje, ale důvodem bylo nikoliv zabránit dítěti se někam odplazit, ale dát mu pocit tepla a objetí – navíc v těch dobách nebylo ústřední topení a malé dítě by bez takového “vázání” velmi rychle prochladlo. V této době ještě nevyzrála doba k tomu, aby se dítě vychovávalo k samostatnosti. Nechávat jej dlouho o samotě sice vede k tomu, že dítě přestane křičet, ale ne díky disciplinovanosti, ale díky kojenecké depresi, která se podepíše na jeho dalším vývoji. V dospělosti má pak jedinec strach ze ztráty vztahu s matkou, kdykoli by udělal cokoli proti její vůli.

Oddělení a individualizace: Budování duše – Kojenec se začíná poznávat, zkouší co může. Háže například jídlo na zem. Opět je důležité pochopit, že to není schválnost a zlobení, ale součást vývoje.

Líhnutí: “Máma a já nejsme stejní” – Přibližně v pátém měsíci života se dítě začíná zajímat o okolní svět, zkouší, ochutnává. I když je tato fáze pro mámu těžká, neboť najednou ztrácí blízkost s dítětem, je nutná a dítě potřebuje dostat prostor pro zkoumání. Na matce je, aby dítě ohlídala od opravdových nebezpečí (chemikálie, elektřina…), ale neměla by mu bránit ve zkoumání.

Praxe: “Můžu všechno!” – Přibližně desátý až osmnáctý měsíc života. Děti se učí chodit a používat slova. Učí se, že být iniciativní je dobré. Dítě skáče po posteli, potřebuje od rodičů úsměv, pochopení a rozumné hranice, nikoli okamžité odmítnutí a permanentní zákaz skákání. Lidé, kteří se zaseknou v této, fázi mají problém nastavovat vlastní limity. Jsou navíc implulzivní a bez pevných hranic.

Znáte ten obrázek, jak dítě dělá první krůčky do matčiny náruče? Tohle je ve skutečnosti výjimečné. Většina matek vidí první krůčky svého dítěte zezadu. Dítě se učí odcházet od matky!

Znovusblížení: “Nemůžu všechno” – Osmnáct měsíců až tři roky. Obnovování harmonických vztahů. Dítě se vrací do reality, zjišťuje že nemůže všechno, zjistí že svět je docela strašidelné místo a pocítí úzkost. Zjistí, že stále potřebuje mámu. Vrací se k mámě, ale tentokrát již s větším vědomím sebe sama. Má vlastní myšlenky a pocity. Je to těžké období, dítě je vzteklé, má vlastnické sklony (“Moje autíčko! Moje panenka!”). Dítě začne používat jedno z nejdůležitějších slov ve svém životě: NE. Na rodičích je opět, aby “ne” respektovali a adekvátně reagovali – nemusí s dítětem souhlasit, ale musí mu dát prostor se vyjádřit. Tříleté dítě by mělo být schopné citové vazby, aniž se vzdává sebe sama a své svobody. Mělo být schopno říkat “ne” bez strachu ze ztráty lásky. A mělo by být schopno přijímat “ne” ostatních, aniž by se citově odtáhlo. Skutečně – už ve třech letech! Někteří jsou v této fázi zaseklí ještě ve čtyřiceti (!)…

Jak je vývoj dítěte složitý, tak je zde velký prostor pro chyby. Rodiče se dopouštějí mnoha chyb – nakládají na dítě citové problémy dospělých (“Táta se o nás vůbec nestará, viď? Tebe mám nejradši, ty nezklameš.”), jakékoli odmítnutí a projev individuality berou jako “zlobení” a tak dále…

Zákony hranic

Zákon setí a sklízení – “Jak zaseješ, tak sklidíš.” Toto je univerzální zákon a moudrý člověk jej respektuje – ví že pokud bude příliš utrácet, může se dostat do dluhů. Někteří rodiče své děti neustále chrání před světem, platí jejich dluhy, řeší za ně jejich problémy. Dítě pak jde do světa, od kterého čeká, že jej vždy někdo zvedne ze země – a dostane tvrdou lekci.

Zákon odpovědnosti – “Miluj bližního svého, jako sebe samého.” Láska a odpovědnost k ostatním je možná jen tehdy, když je dotyčný odpovědný za sebe a má se rád. Lidé kteří kvůli problémům ostatním neřeší své vlastní, nakonec vyhoří a nepomáhají nikomu. Zdravé hranice je možné si udržovat jen tehdy, když vím co je má odpovědnost a co je odpovědnost ostatních.

Zákon moci – “Nemáme moc změnit ostatní, jen sami sebe.” Vlastní změna je navíc možná jen skrze přijetí. Alkoholik, který uzná že má s pitím problém, může začít s léčbou, ne dřív; selhal by. Když má na nás někdo hloupé narážky, nepomůže moralizovat, rozčilovat se nebo útočit na dotyčného – tím mu jen dáváme moc, on pak ví že nás těmito narážkami může rozhořčit a tím nás ovládá. Změňme svůj přístup a změní se posléze i on, nebo odejde z našeho života a přijdou jiné, více respektující osoby.

Zákon respektu – “Nesuďte, abyste nebyli souzeni.” Chceme-li aby ostatní respektovali naše hranice, respektujme jejich. Jestliže řeknu: “Na ten večírek nepůjdu, nechce se mi.”, nesmím se bát, že by druhý reagoval podrážděně: “To snad nemyslíš vážně?! Máš pro to nějakej důvod?” Pokud respektujeme, že se mu to nelíbí, reagujeme klidně: “Je mi líto, že jsi rozhořčený. Můžu ti nějak pomoct?” Nesmíme se nechat vtáhnout do jeho hry, která znamená soudit se navzájem.

Zákon motivace – “Dávání přináší větší potěšení než přijímání.” Ale jaká je naše motivace pro dávání? Dáváme ostatním jen pro to, aby se na nás nezlobili? Mnoho lidí jsou přísloveční “hej pojď sem”, obětují se na vlastní úkor v domění, že konají dobro. Ve skutečnosti jejich motivací pro dávání není láska, ale strach. Dávání přináší plody pouze pokud je konané dobrovolně a z lásky.

Zákon zhodnocení – “Kdykoli nastavujeme hranice, je třeba zhodnotit naši odpovědnost k ostatním.” Někdy je potřeba lidem říct nepříjemnou pravdu. Je však naší odpovědností k nim zhodnotit, jaký to na ně bude mít vliv. Zubař se také někdy rozhodne způsobit nám krátkodobou bolest, aby nás zbavil kazu. Člověk, který sice říká co si myslí, ale nezhodnocuje dopady svých tvrzení, se nazývá cynik.

Zákon proaktivity – “Každá akce vyvolává odpovídající opačnou reakci.” Pokud nerespektujeme své potřeby hranic, necháváme například narušovat své soukromí a skláníme hlavu, vyvolá to opačnou reakci, tedy agresivitu (pasivní nebo otevřenou) v nás. Vlastní hranice je třeba prosazovat proaktivně. Nikoli se dožadovat svých práv, ale žít je. Znamená to neoplácet zlé zlým, ale nechat druhého se vyjádřit a přesto si stát za svým. Odpovídající citát z Bible je: “Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; …” (Matouš 5:38-39)

Zákon závisti – “Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte.” (List Jakubův 4:2) Pokud závidíme něco, co sami chceme, děláme to nejlepší pro to, abychom to nezískali. Příkladem je osamělý člověk, který závidí ostatním vřelé vztahy a tak je rozhořčený a tráví čas o samotě. Ve skutečnosti je třeba se naopak otevřít, nezávidět, dávat najevo co chci. Opět se sem hodí biblický citát: “A tak vám pravím: Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.” (Lukáš 11:9)

Osobní zkušenost: Závidím ostatním doteky a blízkost. Dal jsem se pro to na masérský kurz a nabízel masáže doufaje, že se najde někdo, kdo mě taky namasíruje. Tohle vůbec nefungovalo, protože když se mi nedostávalo toho co chci, měl jsem ještě větší závist a chtivost. Když jsem se pak dostal na tantrický výcvik, řekl jsem o tom pár lidem, a o tom jak toužím po doteku a kdyby mě třeba někdo nabídl masáž, že by to bylo super. Den na to jsem dostal od čtyř lidí současně osmiruční masáž :-)

Zákon aktivity – “Hranice je třeba udržovat aktivně.” Život nabízí neustále nové výzvy a my se musíme učit adekvátně reagovat. Člověk se učí opakováním a selháváním. Je třeba nebýt pasivní a zkoušet a selhávat znovu a znovu. V Bibli je k tomuto mnoho referencí, zejména Podobenství o hřivnách (Matouš 25:14-30). V tomto podobenství se cení člověk, který s penězmi obchoduje a zmnožuje je a pohrdá se člověkem, který je zakopává do země ze strachu z jejich ztráty. Nejen naše peníze, ale i naše talenty a unikátní schopnosti je potřeba aktivně rozvíjet – pokud je nerozvíjíme, tak svým způsobem ochuzujeme sebe i svět.

Zákon expozice – “Hranice musí být ukazovány a komunikovány.” Hranice existují jen v kontextu vztahů. Lidé si je budují díky interakcí s jinými lidmi a proto je musíme s ostatními komunikovat. Lidé své hranice často skrývají ze strachu o ztrátu vztahu, strachu z obvinění a podobně. Klasická je třeba výmluva: “Nemám čas.” namísto pravdivého “Nechce se mi jít s tebou do lunaparku.” Nejlépe hranice dokáží komunikovat lidé, kteří vyrůstali s vědomím, že rodiče je mají rádi bez podmínek. Mohli si dovolit vyjadřovat se, nesouhlasit, bez obav ze ztráty lásky rodičů.

Mýty o hranicích

Mýty jsou fikce, které vypadají pravdivě. Některé působí tak logicky a věrohodně, že je přijímáme bez uvažování. Zde jsou některé z nich:

Když si nastavím hranice, jsem sobec – Naplnit vlastní potřeby je naše odpovědnost a nemůžeme čekat, že je někdo naplní za nás. Abychom mohli dávat, musíme mít nejdříve uspokojeny vlastní potřeby. Z Bible se v knize uvádí příklad, kdy Ježíš odmítl na chvíli pomáhat ostatním, protože se potřeboval najíst a odpočinout si o samotě (Matouš 14:22) – bylo to sobectví? Kdyby umřel hlady a vyčerpáním, jak by mohl pomáhat…

Osobní zkušenost: Dlouho jsem žil v rodině, kde vládla mentalita: “já trpím pro tebe a tak si zasloužím, aby jsi ty trpěl pro mě“. Tahle filozofie nefungovala proto, že předpokládala znalost potřeb druhého. Ty ale nikdy nebyly vyjádřeny – naopak často zaznělo: “ale to jsi měl vědět…” Ostatní nám nevidí do hlavy, neznají potřeby – ty známe jen my a je na nás, abychom si je naplnili. Služba je až druhotná.

Hranice jsou známka neposlušnosti – Skutečnost je právě opačná. Lidé, kteří sklánějí hlavu a jsou navenek poslušní, vevnitř rebelují a činnosti, které poslušně vykonávají, dělají s odporem. Tím se potom jejich činnost míjí účinkem. Skutečná poslušnost je dobrovolná, nikoli ze strachu.

Když si nastavím hranice, ostatní mi ublíží – Reakce na nastavení hranic mohou být divoké (odtažitost, vztek, tichá domácnost), ale ve skutečnosti hranice zkvalitňují vztahy v dlouhodobém měřítku. Člověk si musí nejprve najít přátele, terapeuta nebo podpůrnou skupinu. Ti jej pak podrží, takže si ustojí své hranice. Divoké reakce nakonec přejdou a druzí se naučí naše hranice respektovat.

Když si nastavím hranice, ublížím ostatním – Příklad: Známý si chce půjčit vaše auto, ale vy jej potřebujete. Odmítnete jeho žádost a on ublíženě praví: “Kvůli tobě se nedostanu včas do města. Nadělal jsi mi problémy, fakt děkuju.” Zde se hodí citát z Bible: “Každý bude odpovídat sám za sebe.” (Galatským 6:5) To že se známý nedostane včas kam potřebuje je jeho problém – pokud je to pro něj tak důležité, měl se vám ozvat dříve, aby mu auto mohli případně půjčit a upravit si vlastní plány. Toto “ublížení” známému je ve skutečnosti lekce, která jej naučí větší odpovědnosti. Chodit lidem na ruku jen abychom jim neublížili ve skutečnosti atrofuje jejich osobní vývoj a náš potažmo také.

Hranice znamenají, že jsem vzteklý – Hněv je málokdy chápán jako pozitivní emoce. Je to emoce, která nás upozorňuje na narušení našich hranic. Pokud se námi někdo pokouší manipulovat, hněv je zdravá reakce, která nám dá sílu bránit své hranice. Lidé, kteří se teprve učí nastavovat hranice, jsou často konfrontováni s obrovskými návaly vzteku až se sami leknou “kde se to v nich bere”. Ve skutečnosti jde o nahromaděný vztek z minulosti – tento je potřeba pochopit a láskyplně jím projít s lidmi, kteří vás za váš hněv neodsuzují, tímto se tyto nahromaděné protesty přeléčí.

Nastavování hranic mi ubližuje – Příklad: Když mi například kamarád odmítne pomoc, protože právě nemá čas, cítím se ublížený. Sám pomáhám ostatním, kdykoli požádají. Tím ale potlačuji vlastní hranice; jak bych potom mohl respektovat hranice ostatních? Lidé s tímto problémem jsou často závislí na jednom člověku a jeho slouhlasu. Když je odmítne, nemají kam jít dál. Lidé, kteří umí přijmout “ne” jsou schopní zaklepat na další dveře nebo najít jiné, kreativní řešení problému, bez zbytečného dramatu.

Hranice způsobují pocit viny – Rodiče často používají: “starali jsme se o tebe a ty nám to takhle oplácíš!” Je to zpráva, která s sebou nese pocit viny. Ve skutečnosti rodičovská láska je dar a jako takový nemá žádnou splatnost. Když se v nás někdo (třeba nevědomky) snaží vyvolat pocit viny, uvědomme si, zda mu opravdu něco dlužíme. Co dlužíme rodičům, kteří se o nás starali? Poděkování. Jejich péči navíc budeme šířit dál, jejich “investice” tedy každopádně nepřijde vniveč.

Hranice jsou permanentní, bojím se že spálím mosty – Hranice jsou naším vlastnictvím a tedy máme právo změnit názor, když se například změní podmínky. V Bibli je mnoho příkladů, kdy i bůh měnil názor – například se nechal ukonejšit Noem. Máme právo se rozmyslet a eventuálně změnit naše “ne” na “ano”, či naopak.

Konflikty hranic a odpor

Hranice mají rub a líc. Dívka se například odpoutá od rodičů, založí rodinu, buduje kariéru. A přesto, na rodinné oslavě si vyslechne narážky rodičů na to, jak žije. Je srovnávána s jinými příbuznými a podrobována kritice. Dotkne se jí to. Proč? Neboť se od rodičů neodpoutala vnitřně. Ačkoli se navenek osamostatnila, vnitřně se stále cítí být jejich holčičkou.

Při budování hranic dojde vždy ke konfliktům. V rodině, s dětmi, v práci, s přáteli, se sebou samým a s bohem.

Kniha se zabývá všemi těmito oblastmi a řešením jednotlivých kontrapozic – tento post by byl příliš dlouhý, kdybych popsal všechny. Konflikty je nutno řešit přímo s dotyčnou osobou, je třeba mít však za sebou přátele nebo podpůrnou skupinu, je třeba se vyvarovat hněvu a nenechat se vlákat do hry druhého člověka a zažitých nefunkčních vzorců, být proaktivní nikoli reaktivní, vnímavý, umět odpouštět.

Pamatujte, vaše hranice jsou vaše – tak jako si ohrazujete pozemek. Nejde o to vyjednávat kam posunete plot abyste zvolili nejmenší zlo. Jde o to uvědomit druhého o svých hranicích a stát si za nimi, přesto naslouchat, vnímat, ale nepolevit.

Jak měřit úspěch s hranicemi

Při budování hranic prochází člověk několika fázemi. Ty nemusejí být nutně v uvedeném pořadí, ale zpravidla tomu tak je. Sami si můžete ověřit, kde se asi tak nacházíte:

První krok: Rozhořčení, vztek – Podvolování se a strach nahradí vztek. Začnete se ptát sami sebe: “Jsem ovládán? Jsem si vědom, když někdo nerespektuje mé hodnoty?

Druhý krok: Změna stylu – přitažlivost k milovníkům hranic – Začnete se ocitat mezi lidmi, kteří respektují vaše hranice. Například opustíte práci, kde vyžadují neplacené přesčasy a obviňují vás z potápění firmy pokud nesouhlasíte. Místo toho se dostanete do práce, kde po vás nechtějí více, nežli máte ve smlouvě, a respektují to.

Třetí krok: Připojení se k rodině – Začnete budovat vztahy s lidmi, kteří jsou jasně definovaní, vědí co chtějí a umějí říkat ne. Jste ve společnosti lidí, kteří si cení pravdy a důstojnosti.

Čtvrtý krok: Cenění si vašich pokladů – Váš hodnotový žebříček se upraví. Začnete chápat cenu odpovědnosti vůči sobě a destruktivitu přebírání odpovědnosti za ostatní dospělé. Začnete pečovat o sebe a své hodnoty a tím vyzařovat půvab a lásku navenek.

Pátý krok: Praktikování dětského “ne” – Pomaličku začnete nastavovat limity, vyjadřovat co se vám líbí či nelíbí. Nejdříve s lidmi, kteří vás berou, poté s příbuznými či rodiči a lidmi, kteří na vás mají větší vliv.

Šestý krok: Prožití pocitů viny – Sebekritické a přecitlivělé svědomí – vnitřní soudce – začne reagovat na nastavování limitů. Začnete si klást otázky: “Nepřehnal jsem to?“, “S tou stavbou jsem měl pomoci – jsem sobec.” Ve skutečnosti jsou to ozvěny zažitých vzorců cvičených léty praxe v otroctví. Tyto nepříjemné myšlenky je třeba přijmout a projít si jimi. Pokud by se neobjevovaly, znamená to, že jste stále v otroctví. Křičící soudce a nepříjemné pocity jsou ve skutečnosti součástí duchovního růstu, chrastění povolujících řetězů.

Sedmý krok: Praktikování dospělého “ne” – Nyní jste připravení říct “ne” i lidem, kteří pro vás znamenají nejvíce. Ovšem není to už dětské “ne”, ale je to podáno láskyplně, bez pocitů strachu a viny. Důvodem, proč je toto až sedmý krok, je nutnost přípravy. Nastavit hranice vůči rodičům nebo snoubenci po dlouholetém konformismu by bylo příliš těžké ustát. Nyní však víte, že konflikt existoval už dávno. Vaše pravdivé hranice jej pouze vynesou na světlo a umožní léčení.

Osmý krok: Prožití nepřítomnosti pocitů viny – Pocity viny odeznívají a vy jste schopni “uchovávat tajemství víry v čistém svědomí” (První list Timoteovi 3:9). Přestanete poslouchat vnitřního rodiče a přimknete se k biblickým hodnotám lásky, zodpovědnosti a odpuštění. Tyto hodnoty jsou zvnitřněny mnoha a mnoha zkušenostmi s lidmi chápajícími tyto hodnoty. Už dokážete říct manželovi zcela klidným hlasem: “Tak dost Honzo. Jestli se mnou nezačneš mluvit bez zvyšování hlasu do deseti sekund, seberu se a jedu přespat k Martě. Rozhodni se sám, nedělám si legraci.” A manžel zaváhá, zavře pusu a pochopí, že to myslíte vážně.

Devátý krok: Láska k hranicím ostatních – Lásku k vlastním hranicím přenesete i na hranice ostatních. Začnete uplatňovat ono “Miluj bližního svého jako sebe samého.” (Galatským 5:14). Toto vám začne dodávat skutečnou péči o ostatní až do té míry, že o jejich pravdivé odmítnutí budete bojovat stejně jako o své vlastní!

Desátý krok: Osvobození svého “ne” a svého “ano” – Silvie dostane od Petra po měsíci randění nabídku k sňatku – vyjádří, jak ho má ráda a že s ním chce nadále být – ale na vdávání je podle ní brzy a tak zatím nabídku odmítá.  Když si nejste jistí, s lehkým srdcem odmítnete. “Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh” (Druhý list Korintským 9:7). I když dostanete zajímavou nabídku, dokážete si v klidu spočítat cenu přijetí a pokud se vám nevyplatí, klidně odmítnete.

Jedenáctý krok: Zralé hranice – hodnotami řízené nastavování cílů – Máte život pod kontrolou. Děláte to, co je pro vás dobré v dlouhodobém měřítku. Když se objeví komplikace, odpor, přijímáte je a zahrnujete do svých plánů.

Dr. Henry Cloud, Dr. John Townsend: “Boundaries: When to Say Yes, How to Say No, to Take Control of Your Life
ZONDERVAN, 2002
ISBN: 9780310247456

This entry was posted on Saturday, August 31st, 2013 at 05:58 and is filed under Čajovna. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

Leave a Reply