New York City, New York

Ve “městě, které nikdy nespí” jsem se rozhodl strávit poslední týden mé cesty. Trochu tu zvolním tempo, bude-li to vůbec v jeho ruchu možné.

01

Ubytování pro první tři noci jsem našel v parádním hostelu v Brooklynu:

02

Vzhledem k blízkosti metra nebyl problém se přesouvat na Manhattan. Hned druhý den jsem vyrazil na “menší procházku”. První mrakodrap v dohledu jsem hned nerozpoznal…

03

…teprve až když mě zaráželo, proč si ho tolik lidí fotí, podíval jsem se pořádně a čtu velká zlatá písmena: EMPIRE STATE. Tak už mám jasno :)

04

Zjistil jsem, že v ulicích s menším provozem lidé zpravidla nerespektují semafory: prostě se rozhlédnou a jdou (a to i v přítomnosti policisty). Pokud je větší provoz, tak se semafory respektují a na okrajích chodníku se vždycky nahromadí dva davy, které se pustí proti sobě. Pro mě jeden z mnoha malých nových zážitků.

05

Vydal jsem se na johozápad Manhattanu, do oblasti Hell’s Kitchen. Přes řeku Hudson jsem měl pěkný výhled na Jersey City s ikonickou sochou svobody v dálce. Město stále roste a na mnoha místech se staví:

06

07

Po cestě jsem navštívil snad největší obchod s foťáky (B&H SuperStore) a pořídil si vysněný objektiv typu fisheye (rybí oko) pro můj věrný cestovní fotoaparát Nikon 1 J4. Už tři měsíce čekám, až si pro něj dojdu do tohoto krámu, neboť jinde nebyl k dostání – tak už ho konečně mám. Tady je vedle zoomovacího objektivu Nikkor 10-30 mm, kterým běžně fotím:

08

Jeden z prvních snímků tímto sklem – památník Johna Lennona v Central Parku:

09

V Central Parku jsem potkal australského cestovatele Skipa, původem z Indie, jež léta pracoval jako překladatel pro Spojené národy. Když cestujete sólo, tak vždycky uvítáte milou společnost – navíc se pořád nemusíte ptát kolemjdoucích, jestli by vás s dovolením nevyfotili.

Za první zastávku jsme si zvolili Empire State Building, tentokrát však zevnitř. Cestou jsem si natočil pouliční vystoupení – hoši předvedli solidní akrobacii, takže jsem jim dal první a poslední dolarovou minci, která se mi za celou cestu dostala do ruky (dolarovky jsem měl totiž vždycky jen bankovky):

Výhled z Empire State přišel na 29 dolarů, což se mi nechtělo zaplatit. Skiph ale tak moc chtěl nahoru, že se rozhodl větší část ceny zaplatit za mě. Tak jsem souhlasil – jemu to bylo jedno a já jsem ušetřil pěkných pár babek. Takže po průchodu bezpečností (kde mi zabavili švýcarský nožík) jsme už stáli ve výtahu do 86. patra – tady jsme ještě v osmdesátém (pro zbylých šest pater sloužil zvláštní výtah):

10

A takhle vypadají interiéry této budovy z roku 1931:

11

12

Musím říct, že výhled na Manhattan a Brooklyn z výšky stál za to – musel jsem ocenit tento inženýrský triumf, tím spíš že (narozdíl od dvojčat) přežil před 70 lety náraz letadla (dokonce bombardéru).

13

Bodem číslo dvě se stal profláklý Times Square – jak jinak- těžko bych mohl prohlašovat, že jsem poznal Velké jablko, a přitom se neocitl zde. Na tomto místě je něco psychedelického – asi je to tou hutností, hustotou lidí a množstvím reklamy – máte skutečně pocit, že jste v epicentru dění:

14

15

16

Část komplexu Rockefellerova centra:

17

18

Zašli jsme také do největšího Apple Store – samotný obchod je pod ulicí, stačí sejít “skleněné” schody uvnitř této krychle:

19

Zmíněné schody:

20

Hlavním hitem Applu je teď samozřejmě iWatch – chytré hodinky. Vyjdou na nějakých 560-700 dolarů jako nový notebook nebo lepší smartphone. Cena se odvíjela nejen od konfigurace, ale i provedené – od spartánského designu až po luxusní zlatnické provedení.

21

Po celém dni chůze už mě znatelně bolely nohy. Naštěstí je pohyb po NYC velmi snadný díky metru (mimochodem, další inženýrský triumf – tyto tepny města dlouhé přes 1 000 kilometrů přepraví denně skoro 6 milionů cestujících). K cestování stačí předplacená karta (dá se dobíjet v automatu) a mapka metra. Spolu s mapou v mobilu jsem byl schopen vždycky rychle najít nejbližší stanici a přestup. Nicméně vstup do metra přijde na 2.75 dolaru, takže jsem pokudmožno spíš chodil než jezdil (radši utrácím za jídlo a zážitky než za jízdné):

22

23

Přestěhoval jsem se k hostileli Wilhelmovi do jednoho ze starých domů jižněji v Brooklynu, kde strávím další tři noci. Po hostelu si užívám soukromý pokoj a královskou postel.

Další den jsem se vydal na probíhající World Science Festival – konala se zde panelová diskuze s nobelistou Adamem Riessem (jeden z objevitelů zrychlené expanze vesmíru) a dalšími čtyřmi vědci o temné energii, jejím měření a implikacích. Show moderoval světově známý popularizátor vědy, doktor Lawrence Krauss.

Washington Park:

24

25

Vstup do jedné z festivalových budov:

26

Jednotliví fyzici (a fyzička) představovali své výzkumy a teorie. Někdy je to legrační, protože se tito nesmírně chytří lidé snaží vysvětlit složité hraniční výzkumy běžnému publiku a ne vždy se daří – ale od toho zde byl Lawrence. Mimo jiné jsem konečně pochopil, jak se měří křivost vesmíru z mapy reliktního záření. Fakt jsem si to užil:

27

28

Následující den jsem se rozhodl pro cestu na Manhattan použít místo podzemky slavný brooklynský most. Takto vypadá výhled na Manhattan z mostu:

29

Brooklyn by sám o sobě mohl být jedním z největších měst severní Ameriky, má populaci přes 2,5 milionu obyvatel. Centrum mě příliš nezaujalo, až na řadové domy z devatenáctého století a občas malebná místa – ale to jsem viděl samozřejmě jen malý kousíček:

30

31

32

Pohled na most z brooklynské strany – mírně nalevo se tyčí nepřehlédnutelný One World Trade Center:

33

34

A tady je v plné kráse – nejvyšší budova na západní polokouli:

35

36

37

WTC byl právě otevřen veřejnosti pro vyhlídky, ale nehodlal jsem stát frontu a pak vidět v podstatě to samé, co jsem viděl z Empire State – takže jsem si dal zajít chuť. Stačil mi pohled z vnějšku.

WTC mezi dalšími budovami finančního okrsku:

38

Vydal jsem se zkoumat spodní Manhattan. Samozřejmě jsem se dostal na “Ground Zero”, místo kde spadla slavná “dvojčata” a k památníku útoků z 11. září:

39

Samotný památník je impozantní a trochu děsivý – vidíte přepadávat vodu z okraje a pak do čtvercové jámy, jejíž dno nevidíte – jako by padala do chladného temného prázdna:

41

Pohled na WTC1 z Ground Zero:

42

Cesta na Wall Street:

43

Pohled na Wall Street od muzea financí:

44

Vstup do metra a křížovatka:

45

46

Slavná burza cenných papírů:

47

Z Wall St. jsem pokračoval na jih do Battery Parku (odkud vyplouvají vyhlídkové plavby na Liberty Island). Cestou jsem narazil na slavnou sochu býka (Charging Bull), kterou pro množství turistů skoro nešlo vyfotit:

48

Pohled na sochu svobody z Battery Parku:

49

Liberty Island, na kterém socha stojí, ve skutečnosti nepatří k městu ani státu New York, ale do New Jersey. Řeka Hudson tvoří hranici mezi státy.

Zvažoval jsem návštěvu, ale odradily mě zástupy turistů. Teď o víkendu to bylo fakt na zabití a nemusím nutně vidět všechno.

Kromě památek a kultury si užívám jídlo, ne vždycky zdravé, o to však chutnější. Kamarádka mi poslala seznam třiceti nejlepších zmrzlin v Americe a jedna z nich je náhodou v Brooklynu. V horkém dni jsem měl na zmrku fakt chuť a tak jsem zamířil do Ample Hills Creamery:

50

51

Dal jsem si dva kopečky borůvkové, kopeček hořké čokolády a kopeček kávové. Už chápu, proč je tohle nejlepší zmrzlinárna ve městě – jemností a přitom svou výraznou chutí zdaleka překonala i gelato, které jsem měl v Caesarovi v Atlantic City:

52

Poslední den jsem věnoval už jen jedné architektonické památce – nádraží Grand Central. Se svými čtyřiceti čtyřmi nástupišti se jedná o největší nádraží na světě. Jeho vstupní hala je vskutku impozantní:

53

55

Nakonec jsem si dal ještě procházku po jižní části Central Parku, kde se mi podařilo zabloudit:

56

57

58

59

…a po týdnu horka a sucha konečně začalo pršet.

60

Šlo o solidní tropický slejvák a mezi hustou zástavbou výškových budov pochopitelně ihned vnikla síť řek. Dočvachtal jsem k metru a vydal se na cestu “domů”.

61

Čeká mne poslední noc v USA, pak večerní let s Icelandair z JFK International přes Rejkjavík do Bruselu – modlím se, aby tam zrovna nebouchla sopka nebo nebyl problém s počasím a taky aby v Bruselu zas neměli problém s naváděním, jako před pár dny. Přespím u letiště, abych trochu doladil svůj “jet lag”. Jinak ať žije Airbnb – mezi drahými letištními hotely v Zaventem bydlí pár hostitelů, kteří ubytovávají za hubičku. Pokud vše půjde podle plánu, den nato mám let s ČSA z Bruselu do Prahy (schválně jsem si koupil klasický let s normální, nikoli nízkonákladovou společností – chci už slyšet češtinu a cítit se jako doma – a taky trochu podpořit ty naše aerolinky).

Tímto uzavírám poslední příspěvek z této dlouhé cesty. Sednu do letadla, pustím si album “Safe Trip Home” od Dido a doufám, že se brzy shledáme v naší domovině.

This entry was posted on Monday, June 1st, 2015 at 06:43 and is filed under Cestování. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

Leave a Reply