Ron

Ron rozhodně nepatřil mezi ty úspěšné malíře, kteří dělali každou chvíli nějakou vernisáž, kam zvali pouze místní smetánku a sponzory. Sám o sobě poslední dobou začínal pochybovat. Nebýt podpory příbuzenstva, byl by přišel o svůj potemnělý sklepní ateliér. Morálně ho držela nad vodou pouze přítelkyně Sally, která měla jako jediná z jeho předchozích známostí pochopení pro Ronův způsob života. Sally byla současně psycholožka, která se dosti zajímala o sekty a satanistické spolky. Zkoumala, co přivádí lidi do takových stavů mysli. Ron sám vlastně podvědomě tušil, že Sally o něj jeví zájem spíše jako objekt výzkumu, než jako o milence. To mu ovšem vůbec nevadilo.

Jednoho uplakaného listopadového odpoledne se Ron rozhodl zopakovat svůj rituál, který za krušných nálad a nedostatku inspirace neporušil od té doby, co vyšel z umělecko-průmyslové školy. Rozhodl se namalovat svůj další autoportrét. Zatím jich měl devět. Byly vystaveny v nejzazší části sklepení za všemi ostatními obrazy. A jakmile bylo hotovo, tam v chladné slépé chodbě hledělo na Rona už deset tváří bez výrazu. Ron maloval sám sebe skutečně jen tehdy, byl-li jako vyschlá studna – totálně bez inspirace. Částečně to dělal z potřeby prostě něco malovat, částečně za tím byla jakási nostalgie vzpomínek na školu.

Sally měla zase ve zvyku dlouho si Ronovy autoportréty prohlížet. Byly vystaveny jeden vedle druhého a Sally je dosti pečlivě srovnávala. Když Ron druhého dne pozval Sally na skleničku k sobě domů, přítelkyně procházela autoportréty celou hodinu. Jako psycholožka hledala v tvářích emoce a nějaké rysy, které tam podle Rona stejně nebyly. Ale Sally poznávala drobné náznaky, přestože sklepní žárovka svítila slabě a zažloutle. Ron před Sally žertoval, že měl před obrazy postavit svíčku, neboť potom by mu Sally vykládala o tom, že obrazy na ní dělají grimasy, snad díky hře stínů na nerovném nánosu temperových barev.

Jak portrétů přibývalo, prodlužovala se taky doba Sallyiny analýzy výtvorů. Rona už unavovalo čekání na Sally, která místo návštěvy jeho skromné ložnice stála do noci se skleničkou ve sklepě. Ale dnes tomu bylo jinak. Sally vběhla do ložnice neobvykle brzo, Rona ihned zavalila a políbila. Pak si o něčem povídali a nakonec romantický rozhovor zcela ztratil na síle, když Sally prozradila důvod své radosti.

“Konečně jsem v těch tvých portrétech něco objevila,” začala.

Ronovi hned opadl úsměv, poněvadž od Sally očekával řeč o načatém tématu měkkosti postele: “A co prosímtě?”

Sally se prudce zvedla a nabídla Ronovi ruku: “Pojď, ukážu ti to.”

Ron tedy vstal a pak už byl jen tažen – skoro až vlečen – do hloubi sklepa. Sally ho předběhla a už se se spokojenou tváří zadostiučinění promenádovala před portréty.

“Tak se na to podívej. Co vidíš?”

“Svůj ksicht. Dokonce desetkrát.”

“Ty můj troubelko. Nemáš systém v ničem, ani v obrazech. Hlavně, že si na ně zezadu značíš data. Teď jsem ti je seřadila podle stáří, koukej. Ten vlevo je nejstarší – maloval jsi ho ještě na škole. A tenhle vpravo je včerejší, pozná se to už podle té barvy.”

“No a co, stejně jsou skoro stejný.”

Sally se zamračila, že si Ron stále nevychutnává její objev, a tak přisunula obrazy blíže k sobě. Teď už byly postavené jeden vedle druhého jako na filmovém pásu.

“Teď si je prohlédni – pěkně jeden podruhém. Pořád to nevidíš? Neděsí tě to?” Sally chtěla, aby Ron pocítil to samé zděšení, jaké poznala ona sama, když tento objev učinila. Jak si Ron prohlížel obrazy, Sally se v něm viděla jako v zrcadle. Za chvíli i jemu bylo jasno.

Prohlížel si obrazy zprava doleva a zleva doprava, jako by to byla skutečně políčka filmu, jen vzdálená celé měsíce v čase. Zprvu hledal Ron změny jen v detailech a ve způsobu malby, ale pak začal brát obrazy jako celek a v tu chvíli mu přejel mráz po zádech. Ano, v obrazech byl systém. Tváře se měnily. Jen nepatrně, takže na přeházených obrazech to nebylo znát. Teď ale ano. Ron vždycky tušil, že staré časy byly hezčí a idiličtější, než přítomnost, nevěděl však, že jeho dobrá nálada se může vytrácet jako písek z horní části přesýpacích hodin. Bylo to tak. Tvář se v čase stávala stále pochmurnější a skleslejší. Jak se jeho malířská kariéra blížila k bodu mrazu v průběhu celých let, jeho tvář malíře bez inspirace stále lépe zachycovala beznaděj. Když porovnal první obraz s tím posledním, konečně dokázal zjistit, jaké části tváře se změnily a jak působí na jeho zjev letitá frustrace. Předtím to nebylo vidět, ale teď už ano, a byl to děsivý pohled.

Když se Ron trochu vzpamatoval, dal si se Sally ještě skleničku a pak se s ní rozloučil. Opět zůstal na noc sám ve své noře. Jakmile za sebou Sally zabouchla dveře, Ron si opět vzpomněl na portréty. Tentokrát projevil emoce, které před Sally díky studu nevyšly na povrch. Ron plakal. Stále lépe si uvědomoval, jak v životě klesá a ztrácí se. Dlouho ležel na posteli a cítil chladivé slzy na tváři a na polštáři. Jen tak hleděl do stropu, jak si počíná jedna můra. Po chvíli takové apatie – mohlo to být deset minut, ale i celá hodina – si Ron uvědomil, že ho cosi tlačí pod bedry.

Nahmátnul knížečku. Nejspíš ji utrousila Sally, když po něm tak skočila. Chvíli si ji zvědavě prohlížel. Měla černou koženou vazbu se zlaceným ornamentem kozla a nějakými čísly. Šlo nejspíš o nějaký suvenýr, který Sally získala při infiltraci do nějakého doupětě jedné z těch nebezpečných sekt. Ron měl dlouhou chvíli a chtěl zaplašit slzy, tak se začal bavit. Otevřel knížečku, ze které vypadl tenký kovový pentagram na řetízku. Ron jej vzal spolu s otevřenou knížkou. Začal z plezíru pochodovat po místnosti a vyvolával latinské fráze, které tam našel, ačkoliv jim vůbec nerozuměl. Ve stejném rytmu ledabyle točil řetízkem.

Po chvíli toho nechal, protože se mu udělalo špatně, jako když člověk stráví příliš mnoho času na houpačce. Tahle “zábava” ho tedy omrzela a pokusil se usnout. Nepříjemný pocit od žaludku přerostl k nepříjemnému bolení. Ron nemohl spát. Pořád se mu přehrávaly ty portréty. Jako umělec narozdíl od Sally dokázal uchopit tu diferenci mezi nimi, kterou navíc extrapoloval do jakési stršné grimasy, jež si dokázal jen matně představit. Namalovat by ji však nedokázal, neboť hned u první křivky by znejistěl. Přesto však její útržky zachytával zcela jasně a zřetelně.

Ani po hodině převalování se mu nepodařilo usnout. Pořád myslel na to, jak by ona tvář vypadala třeba na dvacátém, nebo stém portétu, kdyby stále pokračovala tím trendem, jaký byl na prvních desíti zachycen. Nemohl ale vstát a prostě začít malovat. Kdykoli rozsvítil lampu, myšlenky se rozplynuly a fantazie přestala pracovat.

Ron tedy dostal nápad. Vzal čistou kladívkovou čtvrtku formátu A2 a černý fix. Potom zhasnul světlo, takže nebyl schopen vidět na papír. V předsklepní ložnici nebylo vidět na špičku nosu a po chvíli se ze tmy v hlavě začaly znovu vynořovat útržky čehosi. Ron začal čmárat. Fixa šustila po papíře kdykoliv se Ronovi zjevila další část tajemné mozaiky. Nebyl však s to představit si ani vidět obraz celý. I když napínal svůj umělecký smysl na maximum, nebyl schopen vidět vše, jen si vždy něco vytáhl. Nebyl si ani jist, zda bude ve tmě a se zavřenými zraky schopen vůbec něco nakreslit, ale své ruce věřil.

Bylo zřejmé, co se snaží nakreslit. Bude to tisící portrét přeskakující dlouhou řadu stále více upadajících a hrůzu nahánějících zjevů na autoportrétech. Pohled do neexistující budoucnosti na jeho neskonale furstrovanou tvář. Tak skleslou, pesimistickou a nepředstavitelně odpudivou, že při pohledu na ní by člověk zešílel a srdce by mu puklo hrůzou. Konečně byl portrét hotov. Ron bojoval s pokušením rozsvítit a podívat se na celé svoje dílo naráz. Už dokonce zapomněl, jaké části neskonale příšerné a ohavné tváře to maloval. Tváře jež se snad ani nedala nazvat tváří, jako spíš nekonečně svraštělou život vysávající bramborou…

Ron se zvrhle usmíval. Těšil se, až se ráno na svoje tajemné dílko podívá. Stvořila ho jeho fantasie tak, jak by to on za denního světla nedokázal. Papír sroloval a odnest do sklepa. Se zavřenýma očima připíchl papír připínáčkem na vlhkou cihlu někam mezi ostatních devět portrétů. Teď bojoval s opravodvým pokušením oči prostě otevřít a pohlédnout tváří v tvář nejstrašnějšímu lidskému výtvoru, jakého je schopné se s ďábelským záměrem vůbec dovtípit.

Avšak odolal. Otočil se čelem vzad a odkráčel zpátky do ložnice. Usínal už klidnější. Ve sklepě na něj čekal obraz něčeho, čeho se nikdy nedočká. Až na obraz pohlédne a smíří se s jeho slizkým hnusem a hrůzu nahánějícím a do morku kostí se vtírajícím zabíjivým pohledem polomrtvého trola – pak teprve bude moci ocenit svůj současný stav. V porovnání s tím strašným zjevem, jaký právě asi zachytil na papír, a jaký je vůbec papír schopen zachytit, bude jeho současná skleslost vlastně nekonečnou radostí.

-

Když se Ron vzbudil, zamířil do kuchyně pro trochu džusu. Dveře domu byly otevřené. Ron je zavřel a podle klíču na stolku poznal, že ho přišla navštívit Sally. Proč tu ale není? Copak ho neslyšela vstávat?

Jediné místo kam mohla jít, byl sklep. Ten sklep kam včera — ó ano — Ron si vzpomněl. Ten sklep, kam včera umístil tu “věc”. Strašně se zastyděl, že Sally něco takového asi viděla. Třeba se při tom pohledu zastyděla spíš ona při pohledu na to, kde v nitru její snoubenec bude za tisíc let. Pohlédla na to vyobrazení a natolik se zděsila, že v lítosti utekla… Proč by tu ale nechávala klíče?

Ron tedy logicky zamířil do sklepa. Našmátral vypínač a rozsvítil. Málem omdlel při pohledu na scénu, která se mu zjevila. Na kamenné podlaze ležela Saly tváří do země. Byla ještě v kabátě a nehýbala se. Ruce měla ztuhlé v gestu drápající kočky pod jednou na zemi onen papír formátu A2, rovněž překlopený.

Když se Ron donutil myslet, bylo mu zřejmé, že Sally seškrábla tu “věc” ze zdi a padla k zemi. Ale proč? Ron opatrně přistoupil k Sally. Sáhnul ji na zátylek. Byl ledově chladný. Umělec se zhroutil do sedu. Bušil se do hlavy a vzlykal tak dlouho, dokud neposbíral dostatek odvahy, aby Sally otočil na záda.

Žena měla tvář odporně zkřivenou hrůzou. Něco ji neuvěřitelně vyděsilo předtím, než se jí podařilo strhnout ten cár papíru ze zdi. Za nehty dokonce měla trochu prášku z cihly. Ron se pokoušel myslet dřív, než se mu do důsledků podaří zjistit, co se zde vlastně všechno událo a co musí udělat on.

Byl tak rozrušený, že první věc, kterou se odhodlal udělat, bylo zničit příčinu – vraha jeho snoubenky. Vysunul zpod mrtvoly papír aniž ho otočil. Potom našmátral zapalovač a papír zapálil. Nechal hořet a sám se odtáhl až k cihlové stěně. Neznatelně se pohupoval v sedě a sledoval hořící papír. Poblíž byla plátna a koberec, která mohla lehce chytnout, ale Ron se soustředil jen a jen na hořící čtvrtku.

Jak papír hnědnul a uhelnatěl, začal se stáčet a odhalovat tahy fixy. Ron natolik zcepeněl, že už nedokázal odvrátit zrak a civěl na první kontury, které odhalil otočený navlhlý papír. Nakonec neodolal, popadl špachtli povalující se na jedné staré paletě a papír otočil… OČI SE MU VYBOULILI V DECH ZARÁŽEJÍCÍM ZDĚŠENÍ. RTY SE MU STÁHLY AŽ DO ÚST A VĚDOMÍ SE ROZSKOČILO V NEÚNOSNÉM NÁRAZU STRACHU Z ONÉ PRAVDY.

Hasiči přijeli krátce po poledni. Na místě byla nalezena dvě neidentifikovatelná spálená těla. Analýza krve prozradila, že se jedná o Rona Normana a Sally Pettfriedovou. Příčinou požáru byl pravděpodobně zapalovač, jehož zbytky byly nalezeny poblíž ohavných spálených mrtvol. Okolnosti požáru dosud nejsou známy, případ šetří policie.

This entry was posted on Sunday, October 11th, 2009 at 05:15 and is filed under Čajovna. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply