Den v civilizaci

Matouš se probral na rozkládací pohovce v kuchyni neznámého domu. Moc si nepamatoval, co se vlastně před chvílí událo. Zřejmě to bylo těmi prášky. V jejich domácnosti totiž všichni brali prášky. Děti dostávaly vitamíny, minerály a k tomu nějaké další léky a “aktimely” na imunitu. Prý to bylo v dnešní době potřeba. Macecha brala kromě vitamínů ještě nějaké trankvilizéry a cosi od psychiatra, i když Matouš přesně nevěděl co to je. Ve svých čtrnácti letech tušil, že když mají ty prášky stejnou barvu jako vitamíny, tak asi nebude takový rozdíl, když si je pro jednou vezme. No stalo se a jak se vypotácel z domu, cestou do školy se mu zamotala hlava a “probudil” se tady, v cizí domácnosti.

Velkými okny prozařovalo slunce v plné síle. Na světlé dřevěné lince stál velký džbán pomerančového džusu. Z jiného pokoje se ozývalo šustění. Matouš se cítil divně, ale příjemně. Nikdy ho neprobudilo slunce. Jeho pokoj měl jen malé okno a každé ráno roztahoval žaluzie. Slunce z okna viděl jenom večer. Skleněné dveře na dvůr někdo ráno lehce pootevřel a tak se do domu dostávala svěžest. Venku šumělo listí stromu.

Když se z lehu usadil na pohovce, šlápl na okraj misky se zbytkem jídla, takže se okamžitě převrhla. Zřejmě na tento signál se v kuchyni objevil mourovatý kocourek. Díval se na něj a jakoby se tvářil uraženě. Matouš chtěl těch pár zbytků posbírat, ale kocourek přiběhl a pozřel je. Pak se mu otíral o nohu a předl. Tohle Michal taky neznal. Jeho otec nenáviděl zvířata v bytě, stejně jako lidi, kteří měli doma psy, morčata a podobnou “havěť”. Považoval takové lidi za čuníky. Kocourek mu skočil na stehno a cosi po Matoušovi chtěl, ale on nevěděl co. Tak ho vzal do náruče a vydal se na malý průzkum.

Z kuchyně vedly troje dveře, jedny velké skleněné na zelení zářící dvorek. Matouš si vybral jiné a objevil velkou místnost s autem.

“Haló, je tu někdo?” zavolal svým tichým hláskem. Nikdo se neozýval. Sestoupil tedy po třech schůdcích do nitra garáže. Kocourek se mu vysmekl a přes bedničku vskočil do auta otevřenými dvířky. Matouš přiběhl k autu a hleděl na něj ze strany řidiče. Kocourek se usadil na sedadle spolujezdce, asi se rád vozil.

Matouš zneklidněl, protože si znovu uvědomil, že tady nemá co dělat. Chtěl vzít kocourka s sebou zpátky do kuchyně, a tak vsedl do auta. Dvířka se za ním tiše zabouchla. Koucourek stále doufal, že se sveze, ale Matouš teď spíš hledal způsob, jak dvířka znovu otevřít. Nejdříve ho napadlo, že dviřka se otevírají klíčkem, který vidí před sebou. Otočil klíčkem a auto tiše zapředlo, podobně jako kocourek, jenom trochu hlasitěji. Matouš polekaně upustil klíček a za ním se ozval jakýsi chroptivý hlas, což ho vyděsilo ještě víc. Úlek byl dovršen tím, že otočivší se Matouš objevil na zadním sedadle spícího muže. Vedle něj se válelo několik zašpuntovaných zkumavek s nějakými vodičkami. Muž se při zvuku motoru, či co to bylo, jenom trochu víc schoulil a spal dál.

Matouš byl pořád nervóznější. Věděl, že tohle dělá auto macechy i tátovo (měli dvě), jenom při tom trochu víc drnčí. Chlapec popadl kocourka a marně tlačil do dveří. V autě začínalo být poněkud dusno a už bylo jasné proč. Dělala to hadice skřípnutá v zadním okénku. Matouš si jí všiml už když přišel do garáže. Hadice vedla někam k zadní části podvozku…

Když už bylo v autě nepříjemno, muž se pomalu zvedl, hbytě se vyklonil před sedadla a otočil klíčkem. Vyděšeného Matouše s kocourkem si všiml až potom. Trochu si odhrknul a promluvil.

“Pán si chtěl dát parní lázěň? Pojď, musíš se ukázat tetě.” Pak vystoupil a otevřel Matoušovi přední dvířka. Z auta se vyvalil oblak vodní páry, ale muž se nehněval. Ještě vzal jednu ze zkumavek a připojil k ústí hadice. Kondenzovaná voda ze zahradní hadice líně odkapávala do zkumavky. Muž vzal pořád ještě šokovaného Matouše a vedl ho zpátky do kuchyně. Cestou si všiml, že je chlapec bos.

Zvolal: “Marto, našel jsem cestovatele, připrav lavór.” Když přešli z kuchyně na dvůr, slunce už se vyhouplo vysoko nad obzor a hřálo. Paní Marta přinesla lavór s teplou vodou a Matouš si do něj ponořil nohy. Kocourek, jediná jeho opora, mu opět vyskočil z rukou, když uviděl lavór s vodou. A tak tam seděl před těmi lidmi a do řeči mu moc nebylo.

Marta ho ihned zavalila otázkami a pobídkami: “Tak pověz, kde bydlíš. Máma o tebe bude mít jistě strach. Na, vem si trochu džusu a pár zeleninových placek.” Matouš neodmítl, protože měl velký hlad. Když jedl, lidé trochu odstoupili a v přátelském objetí na něj hleděli.

“Taky si už musíme jedno takové pořídit, viď Petře.” zašeptala Marta.

Petr se usmál: “To víš že jo. Hlavně když nebude jezdit do školy mým H20 autem.”

“Ale kušuj –  s tou svou pitomostí taky naděláš. Benzín je drahej a ta tvoje vodíková blbůstka ještě dražší.”

“Jen počkej, Marti, jen počkej… spalovači dinosaurů zapláčou.” Oba se zasmáli. Michal spolknul sousto něčeho, co nikdy předtím neochutnal, ale bylo to dobré. Nechápal, jak to ta Marta mohla ohřát, když nikde neviděl mikrovlnku. Celá ta domácnost byla nějaká skromná, přesto však Matouš věděl jedno: cítí se tu zatraceně dobře.

Zvenčí na sebe někdo upozornil mosazným zvonem. Rozhodně to byl mnohem příjemnější zvuk, než elektrický bzučák, jaký už měl Matouš hluboce zažitý. Manželé odešli ke vchodu. Chlapec přivábil kocourka zpět plackami a pár kousků mu dal. Trochu ho rozrušilo, když tam u vchodu slyšel hádku dospělých. Poznal, že ten křičící muž je jeho otec a ta ječící žena jeho macecha. Po chvíli se obě strany utišili a na dvoře se objevila Marta. Už se neusmívala. Tvář měla utrápenou. Rychle Matoušovi usušila nohy, oblékla mu ponožky, jaké měl když vyšel z domu, zavázala mu staré boty a trochu mu pocuchala vlasy, jako by chtěla, aby vypadal přesně tak, jako když odcházel do školy.

Matouš byl Martou veden na pobízení, nikoliv za ruku, až k hlavnímu vchodu, kde si ho křečovitě přitáhli rodiče. Macecha se nad ním sklonila a čichla k ústům a nasupila se: “Vy ste mu něco dávali?”

Chlapec začal natahovat, i když to zatím nebylo moc znát. Cítil se, jako by něco zavinil, přestože tušil, že hádka se ho sice týká, ale on za nic nemůže. Přesto měl přirozeně na kahánku. Otec dokonce říkal cosi o soudu a když se s macechou posadili do auta, ještě se sousedy cosi vyřizoval. Pak nasedl taky a nastartoval.

Dieselová škodovka zadrnčela a Matoušovu nosu se vetřel zápach, který si předtím nějak neuvědomoval. Otec ještě zaklel: “Ekologové jedni posraní, já s nima zatočím.” a auto se dalo do pohybu. Matouš se ohlédl. Ve dveřích rychle se vzdalujícího domu stáli dva lidé a malá šedá šmouha. Asi to byl kocourek, který se s ním loučil, ale chlapec ho pro slzy neviděl zřetelně…

This entry was posted on Sunday, October 11th, 2009 at 05:17 and is filed under Čajovna. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply